Slapská studna miloserdenství

 

Přijíždíme-li do Slap seshora od Štěchovic, slapský kostel můžeme snadno přehlédnout. Byť stojí v kopci na návrší, ze kterého je působivý výhled do krajiny, ze staré dlážděné silnice ho není snadné vidět. Obklopena prastarými stromy z jedné strany a hřbitovem z druhé tu stojí pozoruhodná kopulovitá barokní stavba z konce 17. století, připisovaná slavnému architektu Janu Blažeji Santinimu a zasvěcená svatým Petru a Pavlovi. Nejsou to ale jediní světci, se kterými se můžeme v kostele potkat. Tento chrám totiž připomíná jakýsi křesťanský Olymp, na kterém můžeme zakusit na vlastní kůži, co to je „společenství svatých“, v něž křesťané věří. Ve slapském kostele je totiž svatých neuvěřitelně mnoho. 

Z pohledu ptáků, seshora z nebe, je kostel podoben kulaté studně, která napájí milosrdenstvím všechny, kteří k ní žížniví přijdou. My lidé ale musíme přijít po zemi, a tak nezbývá, než nejprve vyšlapat všechny schody, které vedou ke kostelu směrem od sezónní restaurace U fousatýho dítěte. Pak projdeme brankou hřbitova a staneme před netradiční osmibokou stavbou s nevysokou věží. Mimořádnost kostela si ale uvědomíme až uvnitř: ocitáme se ve světlém a vzdušném, nebývale velkém kruhovém prostoru, který je zaklenut působivou masivní klenbou. Kopule se zdá být jen jako zázrakem držena tenkými zdmi kostela bez pomoci jediného sloupu či vnější opěrné soustavy. Jediné vysvětlení je, že klenbu ve skutečnosti drží na svém místě ti, kteří jsou na ní vymalováni. Byli slabí a nedokonalí a jejich cesty ke svatosti byly mnohdy spletité, ale přesto nakonec právě oni drží na svých zmučených zádech a hlavách nejen strop slapského chrámu, ale celá křesťanská nebesa. 

Obraťme tedy pohled vzhůru: v působivém kruhu tu na nás shlížejí čeští svatí a patroni naší země, namalovaní v netradiční podobě oživlých soch: český vévoda sv. Václav, v knížecím oblečený sv. Vít, jehož lebka putovala po celém světě, aby nakonec skončila na pražském hradě; opat sázavského kláštera sv. Prokop, který oral s čertem; a sv. Vojtěch, který patrně založil tradici českého stěžování si na poměry. Přes varhany se k nám naklání sv. Jan Nepomucký, který byl prozíravě přimalován na klenbu už v době, kdy svatořečen ještě nebyl, naproti němu kruh uzavírají sv. Petr, který zapřel Krista, ale velmi ho miloval a proto od něj dostal klíče od království nebeského; a apoštol sv. Pavel, živoucí důkaz toho, že na obrácení není nikdy pozdě.

To ale zdaleka nejsou všichni. Sv. Floriána, ochránce proti ohni, si připomínají místní hasiči slavnostními shromážděními v kostele a možná právě díky němu jsou zdi stále bezpečně vlhké; na oltáři sv. Jana Nepomuckého spatříme sochy šípy probodeného sv. Šebestiána a dále sv. Rocha; na kazatelně najdeme podobizny všech čtyř evangelistů:

svatých Jana, Marka, Matouše a Lukáše, kteří dávají pozor, aby se slapští faráři při kázání nepustili příliš ze řetězu. Svůj vlastní oltář patří matce panny Marie, sv. Anně, u které nechybí její manžel Jáchym a zkoušený zeť Josef. Další oltář je věnován sv. Bernardovi, zakladateli řádu cisterciáků, kteří o kostel pečovali, doprovází ho tři statečné ženy: sv. Kateřina, sv. Barbora a klečící namalovaná Máří Magdaléna. Naproti nás čeká setkání hned s celou družinou světců: kdo má dobré oči, může zkusit v barokním šerosvitu oltářového obrazu najít všech čtrnáct svatých pomocníků, mezi nimiž jsou vedle oblíbeného sv. Jiří, sv. Kryštofa nebo sv. Markéty i jména v Čechách jen málo známá: za všechny jmenujme například sv. Cyriaka, Erasma, Jiljího, Eustacha nebo Diviše. Ti, kteří mají zrak ostříží, mohou na obraze spatřit i často drastické detaily připomínající mučednickou smrt dotyčného světce. Nad jejich hlavami se na oblaku vznáší MariaJežíškem, jako přímluvkyně a pomocnice největší. 

Ti všichni a ještě další, jejichž jména zde nepadla, se nalézají v kruhovém prostoru, kde nikdo není vzadu nebo v rohu „na hanbě“. Symbolizují sílu křesťanského společenství, které je otevřené světu, příchozím stejně, jako tento mimořádný chrámový prostor. Není to myšleno jen symbolicky, v létě kromě hlavních dveří zůstávají často otevřená i boční dvířka na zahradu, takže varhanám přizvukuje čiřikání ptáků, šum větru a bzučení much – a umoření rodiče mohou vyjít s neposedným batoletem ven, aniž by měli pocit, že se vzdálili od oltáře. Společenství svatých i živých uvnitř je shromážděné v kruhu jako u studny, kde jeden druhému může pomoci napít se a občerstvit. Je to společenství Božích přátel, které nám dává v tomto kostele pocit, že nejsme sami, byť bychom sem sami zabloudili; společenství, které je nám potřeba, protože už při stvoření světa Hospodin poznamenal, že „není dobré, aby byl člověk sám“. 

Než vyjdete zase ven, zastavte se ještě u jedné malé studny: blízko hlavního vchodu do kostela stojí kruhová nádoba s pískem, do které můžete po celý rok, nejen na Dušičky, zapíchnout zapálenou svíčku za někoho blízkého, na kterého myslíte. 

Ať už je na tomto, nebo na onom břehu – bude tady na Slapech v dobré společnosti.

A vzbudil-li ve vás předchozí text chuť dozvědět se více, můžete se tak dočíst například ve výpravné a opravdu zevrubné knize Slapy & Santini, která vyšla v roce 2016 u příležitosti třístého výročí vzniku kostela. Kmotrem knihy byl opat strahovského kláštera opat Michael Pojezdný. Knihu můžete zakoupit mimo jiné na obecním úřadě obce Slapy.